Smysl pro magii
ŘÍŠE ZA HRANICEMI SVĚTA
SMYSL PRO MAGII
Prolog
Je tma. Jdu dál temným lesem, ale ztratil jsem je z dohledu. Zastavím se a vracím se zpátky do tábora. Cestou jsem myšlenkami u Aerie. Co bude dál? Královna nebude potěšena špatnou zprávou. Už viděl světla tábora když uslyšel za sebou kroky. Rychle se rozhlédl co udělám a skočil, co nejtišeji, do křovin. Za chvilku už jsem viděl procházet Lorda Gersela a jeho pravou ruku, Boriëla. Skrz křoví jsem viděl že se o něčem baví, ale hlasy ke mě dolehly až co přišly ještě blíž.
…aby se to nikdo nedozvěděl, rozumíš?
Ano, ale přece musí být způsob jak přemoci hoerega.
Ano, královna ho zmínila, ale je to velmi malá šance, že se to povede. Nejprve to bude muset probrat s radou a víš jací jsou pesimisti, budou zase říkat jak je může zachránit….
Už byli moc daleko abych rozuměl. Do háje, o čem to mluvili, že nás může zachránit? A proč královna to neřekla mě? Vždyť bych mohl pomoci. Rozhodl jsem se, že se mi do tábora ještě nechce a i tak by to bylo podezřelé přijít hned po nich. Ještě asi půl hodiny jsem chodil po lese a přemítal o čem se bavily, že může zachránit říši?
1.kapitola
Sedím už asi dvacet minut před školou a on pořád nikde, už zase. Počkala jsem ještě deset minut a když furt nepřijel, šla jsem domů pěšky. Šla jsem přes park a v duchu mu nadávala, jak na mě může pokaždé zapomenout. Rozhodla jsem se, že tentokrát mu to jen tak neprojde a místo toho abych zamířila dál přes park domů, sešla z cesty a vylezla na strom. Zítra bych měla být zkoušená z angliny, ale učit se mi nechtělo, a tak si vzala tužku a začala si kreslit co mě napadne. Když jsem nakreslila rybu, trochu hubenou kočku a ovladač, dokreslila jsem obyvák. Když jsem byla ze svým obyvákem spokojená zastrčila jsem sešit zpátky do tašky a slezla ze stromu. Překvapilo mě že jsem to kreslila přes hodinu, ale pořád jsem si nebyla jistá že už si na mě vzpomněl a tak jsem domů šla pomalým procházkovým krokem. Nakonec mi cesta zabrala další půl hodiny. Jak jsem přišla domů táťka už byl pryč. Vítězně jsem se usmála. Mamka se na mě podívala a zvedla obočí.
Ty už jsi doma?
Táťka pro tebe zrovna jel. Sára se ušklíbla a mámka se zasmála.
V mikrovlnce máš oběd, jelikož jsem nevěděla, kdy přijdeš a já už musím jít do práce, tak si ho ohřej, jo?
Bez dalšího slova mamka odešla z kuchyně a až ze dveří jsem uslyšela jak říka: zatím ahoj.
Vyšla jsem nahoru a hodila si baťoh do pokoje. Mezitím se mi v mikrovlnce ohříval oběd. Jakmile jsem usoudila, že je dostatečně horký vypla jsem mikrovlnku a sedla si ke stolu. Když jsem usedala uslyšela jsem zrovna bouchnout dveře. I když jsem měla chuť sníst si špagety, tak jsem se schovala a čekala, až táťka přijde do kuchyně. Bohužel to se nestalo. Ten prevít se ani nekoukne, jestli už jsem doma a zapne si fotbal. Lomcoval semnou vztek a tak jsem se po špičkách blížila k obýváku. Dveře byli otevřené a tak jsem potichu vlezla, ale táťka na gauči nebyl. V ten moment mě taťka zezadu chytil za ramena a vykřikl ,,bááf“ vykřikla jsem a na zem spadla váza s růžemi hned vedle dveří. Taťka nadskočil a já se začala neovladatelně smát.
Začala jsem přitom hekat a snažila jsem se přestat smát, ale jedinej pohled na tátu přivodil další výbuch smíchu. Stál tam zaraženě a jen civěl na tu vázu. Řehtala jsem se ještě víc a snažila se něco říct, ale smích mi to moc nedovolil. Kdo…jinému jámu…kopá…sám do ní…padá. Táťka konečně odtrhl zrak od vázy a začal se smát se mnou.
Dívala jsem se z taťkou nějakou dobu na fotbal, ale moc mě to nebavilo, tak jsem šla nahoru do svého pokoje. Vytáhla jsem si slovíčka a začala jsem se učit. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Každou chvíli jsem se podívala z okna jak je modré nebe, jak létají ptáci, nebo jak na chodníku blbnou děcka. Když jsem usoudila, že i tak nevnímám a i tak se to víc nenaučím, schovala jsem sešit a koukala z okna. Přemýšlela jsem, co bych mohla nakreslit, ale v našem okolí nic zajímavého k vidění není. Ale přeci jenom mě něco, nebo spíš někdo, zaujal. Na parkovišti před sousedním domem stál muž v kápi. Soused, ten co žije v tom domě, to rozhodně nemohl být. Pan Karel je senior hrbaté postavy, ale před domem stál vysoký, svalnatý muž. Z kápě mu čouhaly čokoládové vlasy a připadalo mi, že se kouká do mého okna. Zrudla jsem až za ušima, že mě načapal, jak na něho zírám jak na magora a rychle jsem z okna zmizela. Řekla jsem si, že jsem si ho prohlédla dost a začala jsem ho kreslit. Když jsem měla nakresleny náčrtek, což mi zabralo jen pár minut, vyhlédla jsem znova z okna, abych se koukla na detaily, Ale tajemný chlápek byl pryč. Rozhlížela jsem se, jestli ho ještě někde nezahlédnu, ale byl pryč. Tak jsem se vrátila k obrázku a dokončila jsem ho s trochou fantazie. Jak jsem si potom svůj výtvor prohlížela, přišel mi lepší než originál, ale taky strašidelnější. Namalovala jsem mu pod kápi, silně zataženou do čela, bledě modré oči, které se upíraly nahoru k nebi. Vypadal jak přízrak. Ani nevím, proč jsem to tak namalovala.
***
Ráno jak jsem mířila do školy, nemohla jsem přestat myslet na tajemného chlápka. Přeci jen se mi o něm zdálo celou noc. Ve snu jsem byla v divných šatech a byla jsem v lese. Ale v takovém divném lese. Všude byli divné květiny, které zářily slabým světlem, ale přišlo mi jako by měli každou chvíli zhasnout. I stromy byli velmi divné. Byli velmi vysoké a listí mělo hvězdovitý tvar a byli tmavé močálové barvy. Vedle mě šel kluk s čokoládovými vlasy. Hned jsem poznala, že to byl ten v kápi. Ale po chvíli se před námi objevil muž středního věku. Vlastně jako muž moc nevypadal. Měl aspoň dva metry střapaté ohnivé vlasy a černé oči bez bělma. Ani nestál rovně spíš chodil jako gorila. Kluk vedle mě se zhroutil a gorilí člověk se usmál. Pak jsem se probudila a po zbytek noci mi to nedávalo spát.
Ve škole jsem samozřejmě dostala čtverec z angliny, ale moc mě to neštvalo. Pořád s myšlenkami jinde jsem si ani nevšimla, že už byla poslední hodina.
Sáro, Sáro!! Kde se pořád touláš?
mumlala furt moje kámoška Andrea, která mě vrátila zpátky do vyučování.
Ale, jen jsem přemýšlela.
Jo? A o čem?
Nemohla jsem moc spát, protože mi vrtá hlavou jeden kluk.
Vážně? Zvedla obočí Andrea a hned začala všechno překrucovat.
Už jste si daly první pusu?
Chodíš s ním?
Jak se jmenuje?
No táák nenapínej.
Proti své vůli jsem se křivě usmála, ale nechala jsem ji při tom. Pořád vedle mě poskakovala a dávala mi nějaké rady ohledně kluků, ale já už ji zase nevnímala. Jak jsem vyšla před školu, ani jsem to nezkoušela a šla jsem rovnou domů. Popřípadě se taťka opět projede. Nad tou představou jsem se v duchu zasmála a vyrazila jsem domů. Zase jsem šla přes park, ale teďka mi představa z odpočinku na stromě, moc lákavá nepřipadala a tak jsem šla dál. Najednou se mi rozbušilo srdce. Cítila jsem, že někdo jde za mnou, ale snažila jsem se tu představu zahnat, protože skoro každý chodí přes park, ale jaksi se mi to nedařilo. Jako by mi něco říkalo, otoč se, někdo tě sleduje. A druhá půlka mé mysli mi říkala: ,, nezdržuj se zjišťováním kdo to je, prostě běž, jak tvoje nohy nejrychleji umí.“ Ale na to jsem moc zvědavá a samozřejmě jsem se otočila. Za mnou nikdo nebyl. Zastavila jsem se a musela jsem se usmát, jak jsem hloupá. Když přeci neslyším kroky ani nic co by naznačovalo něčí přítomnost, nikdo tam nemohl být. Šla jsem teda dál, ale nepříjemný pocit mě neopouštěl.
Na konci parku jsem se znova rozhlídla kolem sebe, jelikož nepříjemný pocit byl ještě mnohem intenzivnější. Pořád tam nikdo nebyl, ale já si tím najednou nebyla tak jistá. Na nic už jsem nečekala a jen pro jistotu jsem plnou parou vpřed běžela domů. Po chvilce mě nepříjemný pocit přešel a tak jsem trochu zpomalila, ale pořád jsem běžela dost rychle. Překvapilo mě, že jsem přeběhla dům a musela jsem se ještě vracet. Od parku to mám ještě tak, deset minut, ale teďka mi to netrvalo ani tři minuty. Asi jsem fakt rychlá. Otevřela jsem dveře a potichu za sebou zavřela. Taťka i mamka byli samozřejmě doma. Neměla jsem moc hlad a věděla jsem, že by mě naši nepustili ven, než se připravím na další den do školy a naučím na písemky, což se mi rozhodně nechtělo, a tak jsem co nejtišeji vyběhla schody a potichu za sebou zavřela dveře svého pokoje. Odhodila jsem tašku a vzala si tužku a gumu, otevřela okno a jako myška vyklouzla ven. Parku jsem měla pro dnešek plné zuby a tak jsem se rozhodla, že zajdu do údolí. Uprostřed lesa je průzračný potok a z něj teče mírný vodopád. Kolem potoku je malý travnatý palouček, kde ráda chodí zvířata. Nachystala jsem si svůj deníček a pomalu čekala, až přijdou nějaké srnky nebo nějací živočichové. Jak jsem tak čekala s tužkou připravenou a čmárala jsem si, abych si procvičila prsty, přepadl mě zas ten nepříjemný pocit, že nejsem sama. Pomalu jsem vstala a deníček si zastrčila za opasek, kdybych náhodou musela rychle vzít roha. Ale jak jsem čekala, nikdo u mě nebyl. Neodvažovala jsem si ale sednout, jelikož mi připadalo jako by mi někdo stál za ramenem a cítila jsem i jeho dech. Nemohla jsem si pomoct a prudce jsem se otočila a přitom jsem natáhla ruku. Překvapilo mě ještě víc, že najednou to plesklo a klukovi v kápi, který se najednou zjevil a ležel omráčeně na zemi, přistála na tváři pořádná facka. Kluk na mě upíral svoje bledě modré oči, ale najednou začali získávat oříškovou hnědou. Na tváři měl popálenou červenou skvrnu, kde jsem ho uhodila. Pořád na mě koukal a mě připadalo, že je překvapenější než já a v šoku se vůbec nehýbal. Když mi po dlouhé chvílí došlo, že za mnou nikdo nestál a teď tu ležel kluk, kterému jsem dala facku, a který byl před domem souseda začala jsem se neovladatelně třást a hysterčit. Začala jsem ječet a v ten moment se kluk vzpamatoval a snažil se mě utišit. Bohužel se mu to moc nedařilo a já okamžitě vzala roha. Jak jsem běžela začali mě pálit chodidla a za pár minut jsem si uvědomila, že jsem vyběhla z lesa. Udýchaně jsem zastavila a popadala dech. Přišlo mi neskutečné, že z nejhlubší části lesa vyběhnu za pár minut, když cesta tam mi trvala skoro půl hodiny. Teprve jak jsem šla domů, pořád rychlou chůzi, jsem si uvědomila, že měl ty samé oči, co jsem mu nakreslila já, ale pak mu zhnědly. Začala jsem se třást a šla jsem ještě rychleji. Jak jsem došla domů ani jsem se neobtěžovala být potichu, aby neslyšeli, že přicházím a rovnou jsem třískla dveřmi. Ani jsem se nevyzula a upalovala do pokoje, kde jsem se zamkla a položila se na postel. V ten moment jsem uslyšela naléhavé klepání rodičů na dveře.
Sáro co se stalo? Jsi v pořádku? Otevři! Sáro, odpověz!
Ale já jsem jen ležela na posteli a v myšlenkách jsem byla pořád u toho okamžiku, jak se mu měnily ty ledově modré oči. Ani nevím, kdy jsem usnula, ale slyšela jsem mamku, jak klepe na dveře a říká:,, Sáro před dveřmi máš snídani. Dneska do školy nepůjdeš už jsem tě omluvila, ale jestli odpoledne nevylezeš a neřekneš, co se stalo, zavolám ti doktora.“ Hned mi došlo že myslí psychiatra, aby ze mě vypáčil co se stalo a při té myšlence jsem se otřásla. to by mi ještě scházelo abych musela sedět před nějakým psychiatrem a Andrea a ostatní by si za zády šuškaly a řešily co se mi stalo. Rozhodla jsem se, že odpoledne vylezu a něco jim nakecám, ale zatím jsem si vzala jen potichu snídani a začala jsem vymýšlet věrohodnou historku. Už jsem ji měla skoro hotovou a celkem se blížila i pravdě, ale mamka nehodlala počkat, až to celé vymyslím. Zrovna klepala na dveře a říkala:
Sáro pojď dolů na oběd nebo volám doktora!
bylo mi jasné, že během oběda to ze mě budou vytahovat, ale rozhodla jsem se jim odpovídat jen na otázky. Rodiče byli ze mě na nervy. Ať už se zeptaly na cokoliv, nejdelší moje odpověď byla jedna věta. Ale nakonec byli spokojení, v duchu jsem začala utvářet obrazec, co si z toho asi vyvodily, že jim to stačí. Dostaly ze mě asi tři věty o tom jak jsem měla blbý pocit v parku a jak se zpoza stromu najednou vynořil divný kluk a jaké měl strašidelné oči a kápi a strašně se na mě šklebil a tak jsem utekla, ale on mě honil až na konec parku a pak utek, a pořad jsem dumala nad tím, co si z toho rodiče vyvodily. Rozhodla jsem se neptat a hned po obědě jsem zamířila zpátky do svého pokoje. Rozhodla jsem se, že ještě nechci do školy, a tak jsem pořád byla zamlklá a zavřená ve svém pokoji, ale už jsem nebyla zamčená, aby rodiče nakonec toho psychouše nezavolali. Aspoň na mě taťka přestane zapomínat a začne pro mě jezdit do školy. Jen doufám že mi nechají pořád volnost, jakou mám teď. Přestala jsem nad tím uvažovat a místo toho jsem si začala kreslit svůj zážitek. Vždycky jsem chtěla psát komiksy a tak jsem z toho udělala komiks. Přišel mi divný, jelikož spoustu vět a dějů jsem si musela vymyslet, ale nakonec jsem udělala deseti stránkový komiks, a jak jsem si ho četla, celkem ušel. Založila jsem si ho teda do složky a šla jsem spát. Ale uprostřed noci mě něco vyrušilo. Znělo to jako kroky. Nejspíš taťka. Ale proč by šel nahoru? Mamka byla v práci a on vždycky tvrdě spal celou noc. Potichu jsem se postavila a stoupla si před dveře. Potichu jsem za nimi poslouchala, ale kroky utichli. Přesto jsem ale cítila mravenčení na zátylku a měla jsem husí kůži. furt se nic nedělo a tak jsem se rozhodla to neřešit a šla jsem do postele. Přeci jenom můžu začít křičet a taťka mi přijde na pomoc. Bohužel nestihla jsem se ani otočit a někdo mě popadl zezadu a přitiskl mi dlaň přes pusu. Zvládla bych i přes dlaň křičet, ale dlaň měl i přes nos a tak jsem nemohla dýchat a něco jako by mi ubíralo síly, když jsem jenom pomyslela na to, že bych začala křičet. Tak jsem mu po chvíli ochabla v náruči a on mi zašeptal do ucha:
nechci ti ublížit, chci si jen promluvit, pustím tě ale ty mi slib že nebudeš křičet nebo utíkat, ok?
slabě jsem kývla a on mě pustil. Jakmile mě pustil, svezla jsem se na kolena a začala lapat po dechu. Začali se mi najednou vracet síly jako by mi je vracel on sám. Rychle jsem vyskočila na nohy, abych se mohla popřípadě bránit. Ale kluk stál klidně a uvolněně a jeho oči byli hnědé. Napnutá jak struna jsem slabě vykvíkla,
vypadni nebo zavolám policii.
Kluk se křivě usmál a představil se:,, ahoj já se jmenuju Roller. Ty jsi Sára viď?“ kývla jsem a on hned pokračoval.
Potřeboval bych tvojí pomoc.
Mojí pomoc?
Ano tvojí pomoc.
Jak bych ti prosím tě mohla já pomoci?
Abych ti to nejprve vysvětlil. Já nejsem z tohoto světa. Jsem z Lunÿmie. Je to říše mimo tento svět. Kde žijí kouzelné bytosti a magie nezmizela jako v tomto světě.
Začala jsem se hlasitě smát a on se zděšeně podíval ke dveřím.
Prosím tě kouzla, nadpřirozené bytosti ani jiný svět neexistuje. Tohle je planeta a jestli nemyslíš Mars nebo jinou planetu tak by jsi měl odjet do Opavy a začít se léčit.
Podíval se na mě jako by to čekal a trpělivě začal znova vysvětlovat.
Nemyslím planetu. Lunÿmie není planeta je to kouzelná říše sousedící s vaší zemí, ale dokážou ji vycítit jen ti, co mají smysl pro magii, ale i tak je to malá šance, protože aby ji vycítil, musel by být u vstupu do ní. Což v těch místech žije málokdo. A ty máš velmi silný smysl pro magii, a proto potřebujeme tvoji pomoc.
Nechal mě chvíli přemýšlet a pak jsem řekla:
Takže ty chceš, abych šla s tebou do té tvojí říše, abych mohla přemoci draka, nebo jinou stvůru, na které mimochodem nevěřím, jenom proto, že mám možnost stát se silným kouzelníkem?
Roller nadzvedl obočí a přitom se mírně usmál.
Ne nebudeš bojovat s drakem nebo jiným netvorem a drak mimochodem je velmi mírumilovné a inteligentní stvoření, jen jsou trochu horkokrevní. Nejprve se jenom naučíš používat magii, což ti půjde velmi snadno, a pomůžeš královně osvobodit Lunÿmii, kterou zotročil vládce zla Hoegar. Královna naštěstí přežila a s ostatními přeživší co odmítly mu sloužit, jsou ukrytí v táboře. Královna našla velmi starý svitek, kde bylo napsané proroctví o tobě, že máš sílu porazit temnou sílu Hoegara a osvobodit Lunÿmii. Musíš nám pomoct. Jestli Hoegar nepřestane řádit po říši brzo ji zničí a říše zanikne i ze všemi tvory a tajemství.
Dívala jsem se na něho jako na magora a začala jsem přecházet po pokoji.
Nejsem zlá a je mi líto vaší říše, ale musel jsi vybrat nepravou. Já neumím nějaké čáry máry nebo vytahovat králíky z klobouku. Ráda bych vám pomohla, ale já rozhodně neumím kouzlit ani nejsem dostatečně odvážná a určitě ne chytrá abych přemohla nějakého vládce zla.
Roller se na mě díval a potom dodal: vím, že se určitě bojíš, ale všichni ti budou stát po boku nebudeš na to sama, ale bez tebe válku nevyhrajeme. Ti nejsilnější padli už v první bitvě kde Hoegar zvítězil a svrhl královnu. Zůstalo jen pár starších, kteří cvičí mladé čaroděje, ale jejich síla slábne a mladí nejsou ještě tak silní. Máme velké síly, ale jen ty dokážeš přemoci zlo. Prosím pojď semnou a aspoň zkus se začít učit. Jestli potom, jak uvidíš Lumÿnii, budeš chtít domů odvedu tě zase zpátky bez sebemenších námitek, ale aspoň si dej šanci.
Chvíli jsem tam stála jak opařená a koukala na Rollera. Měl moc hezké oči a jeho střapaté vlasy, které mu přidávaly na vzhledu rošťáka. přesto mu nebrali na vznešenosti a autoritě, která z něho jenom sálá. Ještě chvíli jsem si ho prohlížela, a když jsem odtrhla od něho oči všimla jsem si, že se na mě usmívá se zvednutým obočím. Zrudla jsem jak rak a koukla jsem se bokem. A pak jsem vyhrkla: ale co rodiče? Co jim řeknu, že hodně dlouho budu pryč a možná se ani nevrátím? Vítězně jsem se usmála a pozvedla obočí. Ale on se jenom uculil a řekl:
Neboj, kdokoli opustí svět a přejde do říše, vytvoří se mu na zemi kopie, která tě tu bude zastupovat. Bude se chovat jako ty a jakmile se vrátíš zpátky tak se ona rozplyne a tobě se vynoří na mysli vzpomínky, co si mezi tím zažila. Platí to pouze jen pro ty, co se narodí na zemi se smyslem pro magii a odejdou do Lunÿmie. Zamračila jsem se tak jako nikdy a on se jenom usmíval, ale viděla jsem, jak potlačuje hlasitý smích, aby nevzbudil tátu.
Takže ty říkáš, že pojedeme někdo do bůhvíkam a potom jak se vrátím tak před očima rodičů se rozplynu a než od toho tvého vstupu dojedu domů, budou rodiče žít s vědomím, že jsem se rozplynula?
Teďka se mu smích už udržet nepodařilo, ale hned se ovládl a tiše řekl: ne iluze se vytvoří, až odejdeš ze světa, ale rozplyne se, až se jí dotkneš. Pořád mu koutky lítaly nahoru, jako neposedné berušky, ale on už je držel pod kontrolou. Nakonec jsem si vzdychla a souhlasila, že s ním půjdu.
Ale chci, abys věděl, že tak snadno se obvykle nenechám přemluvit na sebevražednou cestu, ale je mi líto té tvé říše a navíc mám ráda fantasy knížky, takže trocha dobrodružství a nadpřirozena mě láká. A nemysli si, že příště s tebou budu zase souhlasit.
Pořád jsem ještě přemítala, jestli jsem neudělala blbost, ale on se na mě nadšeně vrhl a pořádně mě objal. Dal mi pusu na tvář a začal mi děkovat. Já na něho jenom zírala a tak mě položil a tentokrát zrudl on. Sklopil oči do země a tiše se mi omluvil. Hned jsem si všimla, že není zvyklí se omlouvat, a tak jsem si trošku rýpla a řekla:
Co jsi to říkal? Nebylo ti rozumět.
Zašeptal o něco hlasitěji, že se omlouvá, ale všimla jsem si jak mu přitom rudnou uši ještě víc. Když jsem se mu koukla na uši nemohla jsem si nevšimnout že je má mírně zašpičatělé.
Hele ty máš špičaté uši?
Skoro jsem si nevšimla, jak se na mě podíval s údivem a šáhl si na ucho.
Jo, mám špičaté uši. To má u nás každý, ani jsem si nevšiml, že ty je máš takové divné.
Já ti dám divné. Mám je kulaté a ták to má být. Naopak ty je máš divné.
Dál se semnou nepřel. Jen pokrčil rameny a otočil se k odchodu.
Ještě se otočil a řekl:
Přijdu zítra večer. Nachystej si to, co potřebuješ na cestu a dobře se vyspi, jelikož do rána tam budeme muset dojít, aby jak se tvojí rodiče probudily a už jsi byla zpátky.
Jak odešel, lehla jsem si zpátky do postele a hned jsem usnula.
***
Jak jsem se probudila rozhodla jsem se, že dokud jsem ještě rozespalá budu spát dál. Vzbudilo mě až klepání mamky na dveře. Ťuk, ťuk ty jsi ještě v posteli? Mám už oběd, pojď dolů. Bez námitek jsem šla dolů za mamkou a sedla si ke stolu. Taťka se na mě podívá, ale nic neříká. Zato mamka jo.
Nemyslela jsem hned nejprve se snad převleč z pyžama, ne?
Bez námitek jsem se zvedla a odešla se převléct.
Jak jsem se vrátila zpátky na stole už bylo jídlo a já se z chutí do něho pustila.
Po obědě jsem se zase zavřela v pokoji a připravila si věci. Vzala jsem si svůj deníček tužku a pár propisek. Naskládala jsem si do baťohu nějaké oblečení, teplé ale i letní a navrch jsem si přibalila spacák a deku. Potom jsem si lehla na postel a přemýšlela co mě asi tak čeká. Byli to děsivé myšlenky, ale došla jsem k jedinému závěru: bude to sebevražda. Nakonec jsem při tom přemýšlení usnula. Jak jsem se znovu probudila byla už tma a tak jsem čekala, než přijde, ale uvědomila jsem si, že na cestu nemám žádné jídlo, ale to už tu Roller byl a tak jsem se ho jenom zeptala.
Budu potřebovat jídlo? Po chvilce jsem si uvědomila, jak blbě to zní a tak jsem dodala: no, samozřejmě budu potřebovat jíst, ale myslím jestli si mám zabalit nějaké jídlo.
Roller mi s roztomilým úšklebkem odpověděl:
neboj, jídla bude dost a popřípadě můžu lovit.
Sára se nad tou myšlenkou otřásla, ale nedala nic najevo. Jen se zvedla, vzala si baťoh a stoupla si před něho. Podíval se na ní a řekl:
Bundu si nebereš?
Mám mikinu v baťohu a bundu a botasky mám dole v předsíni. Sešel teda semnou dolů, já se obula a oblekla si bundu. Vyrazili jsme na cestu. Na konci ulice jsem se otočila a pomyslela si: tak tohle je naposled co vidím svůj domov. Roller pár kroků přede mnou na mě počkal a já se naposled podívala a mlčky kráčela dál za ním tmou.
2.kapitola
Než jsme konečně zastavili, uběhla snad celá věčnost. Poslední půlhodinu jsem už sotva pajdala nohama a když jsme teda zastavili dost mě překvapilo, že kolem nás není vůbec nic. Jen louka a lesy. Přitom jsem si myslela, že lidé jsou všude, ale na dohled není ani jeden baráček nebo něco jiného co by naznačovalo, že tu žily nebo žijí lidé. Roll, během cesty, co jsem vyzvídala jsem mu tak začala říkat, se na mě podíval a hned mi odpověděl na nevyslovenou otázku.
Používám magii, proto jen za pár hodin jsme, přešli takovou dálku. Koukala jsem na něho jak opařená a po chvilce se zeptala:
Takže už jsme skoro tam?
Vlastně ne. I když zkracuju vzdálenost pořád nás čeká kus cesty. Ale došly jsme už na hranici. Zde ani lidé nemůžou.
Vidíš tamhle ten les?
Ukázal před nás daleko za louky. Ale když jsem se hodně snažila uviděla jsem pestrou zelenou tečku. Skoro jsem vykřikla nadšením, ale pak si uvědomila, že to je ještě hodně daleko, a tak jsem nadšení zase rychle potlačila.
Ten les je přechod ze světa do Lunÿmie. Když přejdeme ten les, budeme už v Lunÿmii.
Takže pak se začnu učit?
Vlastně ne. Budeme muset dojít ještě do tábora tak, aby nás nikdo z Hoegarových lidí neobjevil. Ale učit se budeš už teď.
Vykulila jsem na něho oči a on teda pokračoval.
Jelikož cesta až do tábora, kde budeme v bezpečí, je ještě dlouhá a přejít říši aby nás nikdo nenačapal, není snadné, budeš se muset umět bránit.
Začneš se učit úplně to nejlehčí. Přivolat magickou sílu. U každého se projeví jinak, když je připraven použít magickou sílu. Určitě sis už všimla, že mě se očí zbarví do modra.
Ale magii dokážeme vycítit. Tak se snaž přivolat svou magickou sílu a přijít na to co se změnilo.
Ale proč je důležité vědět, jestli mi oči zmodraj nebo ne?
Protože…já ani nevím, ale starší nás to tak učili, abychom věděli, jak to jde na nás poznat.
Aha. Protočila jsem jenom oči a šla jsem za ním dál. Následující dvě hodiny mě nerušil a tak jsem se rozhodla to zkusit. Samozřejmě mi to vůbec nešlo.
To je blbost. Jak mám přivolat magii, když po ní nic nechci?
To je to nejdůležitější pro kouzelníka, protože i samotná magie dokáže spoustu věcí. Buď jakmile ji v sobě probudíš, ji můžeš podržet a vyvolat kouzlo, nebo jen samotná její přítomnost vyvolá mrazivý pocit, zlepší ti smysly, nebo pomůže ti překonat tvé hranice.
Aha, takže magie a kouzla nejsou to samé?
Ne. Magie je jen energie, díky které můžeš používat kouzla. Je to něco jako životní energie a musíš ji taky získávat nazpět.
Jakmile by ti došla magická energie mohla by jsi umřít, a proto je důležité znát své hranice. Čím silnější kouzlo tím víc musíš vyvolat magie, a tím déle ti to trvá.
Ale každý má v sobě jen určité množství magie a čím víc ho máš tím silnější můžeš být.
Aha takže já mám velmi hodně v sobě magie?
Přesně tak.
A jak se ta magie může čerpat?
Odpočinkem, meditací, můžeš ji mít i schovanou v amuletu a z něj čerpat sílu během boje, ale pozor kdybys sáhla po větším množství, než můžeš snést, spálila by tě na prach. U vyvolávání magie můžeš načerpat jen tolik kolik zvládneš, ale nesmíš použít kouzlo, aniž bys měla na něho dostatek magie, to by si to potom to kouzlo vzalo z tvé životní energie a strašně by tě unavilo, nebo hůř, zabilo.
Po tomhle jsem se už radši na nic neptala a mlčky jsme pokračovali dál. Už jsem ani nezkoušela vyvolat magii, ale jak jsem to dlouho nezkoušela, prudce se otočil a já nadskočila.
Co to sakra děláš? Málem jsem vypustila duši!
Ani se o to nesnažíš! Před tím jsem alespoň trochu cítil záblesky magie, ale teď furt nic. Upíral na mě svoje bledě modré oči a já jsem se začala bát. Jakmile uviděl můj zděšený výraz, trochu se uvolnil a narovnal.
Aspoň se snaž, oki?
Sklopila jsem hlavu a slabě přikývla.
Znovu se otočil a vydal na cestu, ale já jsem zůstala stát na místě.
Zírala jsem pořád na zem, a nemohla se hnout. Pár kroků přede mnou se taky zastavil a jeho bledé oči se upřely do lesa.
Uběhlo pár minut a já jsem začala cítit mravenčení na zátylku. Teď už jsem věděla, co to znamená, ale tělo mě i tak neposlouchalo. Roll vykulil oči a zděšeně se na mě podíval.
Našla mě zašeptal, ale když mě pobízel, ať jdu já se nemohla hnout. Zaklel, ale to už se zpod stromů vynořila krásná elfka s tmavě modrými oči. Přišla mi nádherná, ale i děsivá. Upřela na mě pohled a zamlaskala.
Ts ts ts co pak to tu máme? Pak upřela pohled na Rolla a ten ztuhl stejně jako já, ale nevypadal pod vlivem její magie.
Kulila jsem na ty dva oči, ale ani jeden si mě už nevšímaly. Rollovi oči úplně zbělely tak že modrá barva skoro zmizela a elfce začali zářit její havraní vlasy, zvláštní fialovou.. Dál na něho upírala svoje oči a klidně pronesla: nečekala bych, že se necháš tak snadno vystopovat, Rollere.
Roller se sladce usmál a opáčil. To víš asi jsem vyšel ze cviku, ale neboj se. Jsi jediná, kdo mě umí vystopovat, Chris.
Chris se ušklíbla a potom jsem uviděla už jen nafialovělou a modrou barvu. Z nepříjemného pocitu a mravenčení zátylku se vyklubala bolest hlavy jako by mi někdo nasypal do hlavy hřebíky a začal mi s ní třepat.
I když jsem byla pod vlivem její moci, zhroutila jsem se na zem a držela se za hlavu jako by mi to mohlo ulehčit od bolesti. Samozřejmě to nepomohlo. Připadalo mi, že uběhli hodiny, než bolest hlavy pomalu začala ustupovat. Když se bolest zmírnila natolik, abych se mohla juknout co se děje, lekla jsem se. Fialová obklopovala modrou a modrá se začínala stahovat zpátky k Rollovi. Roll vypadal na zhroucení, tak jako já před chvíli a stékaly z něj pramínky potu. Hned mi došlo, že prohrává. Došlo mi, že tahle kráska nevypadá jen děsivé, ale děsivá i je. Krutě se smála nad tím jak Roll se pomalu hroutí a já dostala vztek. Jenom proto, že ona je silnější se mu nemusí smát!! Vždyť on má taky velkou moc. Ani nevím, jak se ve mně dokázalo nahromadit takové množství vzteku, ale najednou to tak bylo. Hlava mě přestala bolet, tělo mi ochablo, jako by mě právě nějaké ruce pustili a já se svezla k zemi. Opřela jsem se o ruce, abych mohla vstát a pomoct Rollovi, což jsem věděla že je naprostá pitomost, a skoro si nevšimla, že kolem rukou mám jakoby modrou auru. Udiveně jsem se dívala jak kolem mě záři modré světlo a vlní se kolem mě jako by bylo živé. Když jsem se koukla na nohy, bylo to s nimi stejné. Tipla jsem si, že to je asi můj znak, když vyvolávám magii. Potichu jsem se zvedla a pomalu se kradla za elfku. Pří své kruté radosti z předčasného vítězství si ani nevšimla, že její kouzlo už mě nepoutá a že se za ní plížím. Roll si mě samozřejmě všiml a v jeho výrazu se něco změnilo. Uviděla jsem v něm strach. Bylo mi příjemné, že se o mě bojí, ale elfka si jeho výrazu taky všimla. Začala se smát ještě víc.
No tohle, Roller, ten co nikdy nedá na sobě nic znát, ukazuje strach?
Pozdě Rollérku mám příkaz tě zajmout a překazit královniny plány, i když jsou už teď beznadějné. Ale neboj ta malá umře rychle. Naneštěstí se podívala tam, kde jsem před tím byla a já se co nejrychleji vrhla vpřed na ní. Bohužel byla rychlejší než jsem čekala a jakmile, uviděla že jsem tam nebyla otočila se a hned ve skoku mě popadla za krk. Byla to tak prudká rána, že jsem myslela, že mi zlomila krk, ale naštěstí mě rychle pustila a sykla bolestí. Ležela jsem zhroucená vedle ní a lapala po dechu. Roll se stihl vzpamatovat a svou modrou magii přinutil fialovou se stáhnout. Elfka jakmile se fialová magie vrátila do jejího těla, spadla a vlasy získaly normální černou barvu. Roll se nad ní postavil a něco ji šeptnul do ucha. Elfka zbledla a jeho modrá aura zmizela a místo ní se nad elfkou vytvořil temný mrak a uhodil pořádný blesk. Ale po uhození blesku tam nebyla. Nevěděla jsem, jestli ji blesk zasáhl, nebo stihla frnknout, ale neřešila jsem to. Moje modrá aura zmizela a místo ní se objevila, teď už mírná, bolest hlavy.
***
V ten moment co jsem si myslela, že umřu po zásahu bleskem, jsem se ocitla v trůnním sále mého pána. Hoegar seděl na obsidianovém trůně a mračil se tak, že to vypadalo jako by mu měl každou chvíli upadnout nos. Hoegar byl vysoký a měl na hlavě kápi. Nešlo mu moc vidět do obličeje, ale cítila jsem jak jeho oči po mě vrhají blesky. Rychle jsem vstala a hluboce se uklonila a zůstala jsem tak dokud nepromluvil.
Myslel jsem si, že jsi silnější než ten ubožák. Nechtěl jsem po tobě nic složitějšího než mi ho sem přivést zbitého jako psa a já tě ještě musím zachraňovat. Nejprve mluvil klidně, ale každým dalším slovem přidával na hlasitosti.
Můj pane….Jak se opovažuješ po takovém zklamáni na mně mluvit bez vyzváni? Jeho rozběsněný pohled mi prozradil, že teď si odskáču veškerý jeho hněv. Jeho bělmo vyplnila černota a zpoza jeho oblečení se vynořila černá mlha, která se ke mně blížila jak ospalá hladová kočka. Nestačila jsem ani vykřiknout a příšerná bolest mě udeřila, jako had. Ucítila jsem nával prudké bolesti, který mě paralyzoval a já se nemohla ani bránit. Mlha mě obklopila, Začala se kolem mě stahovat a začala mě svírat. Bolest nepolevovala, ale jak se mlha začala kolem mě utahovat, začala ještě sílit. Škrtila mě přes celé tělo, až jsem si myslela, že prasknu jak balonek, který dítě silně zmáčkne, ale zrovna jak jsem přestala doufat bolest zvolna odcházela. Pak už nebylo nic.
***
Když bolest hlavy opadla. Zůstala jsem sedět a koukala na Rolla, který se posadil vedle mě. Nechal mě chvíli odpočívat, ale měla jsem podezření, že kdyby byl on v pohodě tak se jde dál.
Jak jde vidět objevila jsi svojí podobu přítomnosti magie.
Bylo to ono?
Jo, ale bylo to zvláštní, každý to má na těle a tebe obaluje aura vytvořená z magie, jako by v těle neměla dostatek prostoru. Jestli to tak opravdu bude, budeš mít nepřekonatelně velkou zásobu magie. A navíc ti tvoje magie dělá zároveň i štít.
Ještě chvíli přemýšlel nad mojí silou a já jsem ho přitom nechala. Bylo fajn pohrávat si s myšlenkou, že moje síla ho zajímá víc než mě.
3.kapitola
Konečně jsme došly do lesa, který vede do Lunÿmie. Bylo to velmi zajímavé. Jak jsme vešly byl to normální listnatý les, ale jak jsme postupovali, listy získaly tu pestrou zelenou barvu, začali se objevovat, nejprve drobné kvítka a pak čím dál tím větší květiny. Byli podobné těm v mém snu, akorát tady ty zářily pestrými barvami a vůbec se nezdálo, že by chtěli zhasnout. Žádná kytička nebyla stejná. Jedna byla oválná se střapatými lístky, další měla okvětní lístky špičaté, ale všechny měli něco společné. Všechny měli na okraji zvýrazněnou barvu, jaké byli a ty okraje zářili tak, že vypadali, že celé kvítí svíti. Zajímalo by mě, jak by tady vypadal asi mech, ale na žádný jsme nenarazili. Když les začal zesvětlovat a blížili jsme se ke konci, Roll mě upozornil: hlavně nejanči a tajuplně se přitom usmíval. Jeho varování samozřejmě moc nepomohlo. Jakmile jsme vyšli z lesa začala jsem jančit. Zalapala jsem po dechu nad tou krásou vyrážející dech. Všude byli samé kopce a lesy pestrých barev.
Květiny nebyli, tak jako v lese, drobné a svíticí, ale ohromně velké a různé nevýrazné barvy, ale přitom jako by upoutávaly na sebe pozornost. Dole pod kopcem bylo údolíčko, přes které se táhla ohromná řeka, ale ta řeka jako by se brala odnikud. Padala prostě z nebe, jako velmi prudký déšť. Řeka se dále zužovala na malý potůček mířící do lesa. Les jako by se rozestupoval tomu potoku, aby mohl vejít, ale ze všeho nejúžasnější, nejdivnější a rozhodně nejpodivuhodnější bylo, že pod kytkami nebyla tráva, ale mech. Celkem úplně normální mech, akorát měl světlejší a výraznější barvu, čímž odepíral pozornost květin a oni jako by se na něho zlobily. Nevím jak dlouho jsem tam stála a zírala na ty podivuhodné rostliny a kraje, ale jak jsem se otočila na Rolla vypadal že spal. Ani jsem si nevšimla, že si lehl. Řekla jsem si, že když on mě vytáhl z bezpečí domova, já ho můžu aspoň poškádlit. Nemyslela jsem si, že se mi to povede, ale zkusit jsem to mohla. Vzala jsem trochu hlíny a hned mě překvapilo, jak načechraná a lehoučká je. Skoro jsem se s ní chtěla pomazlit, ale odolala jsem nutkání a opatrně jsem ji obalila v listu. List byl pevnější než se zdálo a když byla hlína, jak nastrouhaná peřinka usoudila jsem, že to vyjde. Listem jsem opatrně začala kroužit na jeho tváři a překvapilo mě, jak se hlína usazuje mu na tváři a kolem ní se dělá zelený obrys. Vypadalo to moc pěkně, a tak jsem pokračovala a počmárala jsem Rollovi celou tvář. Jak jsem si prohlížela svoje dílo, usoudila jsem, že se mi to fakt povedlo. Kolem očí jsem mu udělala malinké šipečky stáčející se až ke kořenu nosu, kde navazovaly na trojúhelníčky a čáry lemující nos. Kolem rtů jsem mu udělala obloučky. Hlína byla jako pastelka. Tohle bylo mnohem lepší než starý trik s pěnou a pírkem.
Čekala jsem asi hodinu, než se probudí, až mě to přestalo bavit. Začala jsem si teda znova cvičit vyvolávání magie. Pokusy byli samozřejmě marné. Párkrát jsem pocítila nával síly, ale nikdy jsem ho neudržela. Už se mi začínalo zdát, že prsty mi začínají slabě zářit, ale to Roll vyskočil na nohy, oči mu plály modrým světlem a já se samozřejmě přestala soustředit. Roll se rozhlížel kolem sebe jako by se něco stalo a já se musela začít smát, když jsem zjistila, že hlína mu z obličeje nespadla. Jako by zelené rámečky jí drželi na původním místě. Roll se na mě podíval a zeptal se: čemu se směješ?
Nechtěla jsem, aby si to setřel tak jsem se zeptala:
Co hledáš? Zdálo se ti o té děsivé elfce nebo co?
Roll se na mě ani nepodíval a řekl: cítil jsem v blízkosti magii.
Začala jsem se smát ještě víc a on se na mě tázavě podíval.
Zkoušela jsem si vyvolat magii, a když se mi to skoro povede ty se vzbudíš a hledáš, odkud jde magie. Začala jsem se neuvěřitelně řehtat a Roll chvíli zaraženě stál, ale pak se ke mně přidal.
Jak jsme se tak řehtali ani jsme si nevšimli, že nás něco pozoruje. Před námi stál maličký tvor s velkýma tmavýma očkama. Měl tmavou srst a šíleně dlouhý ocas. Jak nás tak zvědavě pozoroval, přestala jsem se smát a zatahala Rolla za rukáv. Podíval se tam kde já a začal se smát. Ha ha ha ty se ho bojíš? Ha ha ha.
Začalo mi to lézt na nervy a tak jsem odsekla. Nebojím, jen je divnej, i když by mě to nemělo překvapovat, když tady je všechno divný. Přestal se smát, ale omluvit se mi neomluvil. Nechala jsem to být a místo toho jsem se ho zeptala. Co to je?
To je jen Opinch.
Opinch?
Jo. Ve vašem světě není, jak jsem si stačil všimnout. Vlastně tam máte samé divné zvířata.
Nemáme. Vy to tady máte spíše divné. Proboha co to je? Vypadá jak opice, ale chodí po čtyřech a má hlavu a tvar těla spíš jako kočka.
Opinch uraženě zabučel, k mému překvapení, a já jsem zas vybuchla smíchy. Roll se na mě díval ze stylem: co se mi stalo, ale já ho ignorovala.
Když jsem se konečně dosmála, vyrazili jsme dál na cestu. Cestou mi ukazoval všechny kytky co neznám a živočichy. Viděla jsem třeba motýli co měli víly křídla. Byli to, jak tvrdil on, osobní dopravní prostředek každé víly. Jmenovali se….nevím ani jak bych ten zvuk vyslovila, co řekl znělo to jako butrteiosi, a tak jsem se rozhodla jim budu říkat butíci. Jak jsme šli dál představil mi ještě spoustu dalších živočichů, ale ti už nebyli tak roztomilí tak jsem ho moc nevnímala. Jak jsme došly k vesničce zastavil.
Nemůžeme jít dál, budeme ji muset obejít.
Proč? Chci se podívat, jak tu žijete.
Já vím, ale je to nebezpečné. Hoegar má své špehy všude.
Aspoň na chvilku. Přísahám, že se od tebe nevzdálím ani na tři kroky.
Roll se smutně usmál a řekl: je mi líto. I kdybys ode mě se nevzdalovala, nedokázal bych tě ochránit. Hoegarovi poskoci jsou hodně silní a já nepatřím mezi nejsilnější mágy.
Při té představě jsem se ušklíbla, on s vysokým sebevědomím dokáže přiznat, že něco nezvládne? Možná jsem se v něm spletla.
Souhlasila jsem teda, ale vyprosila jsem si, že při další vesnici už půjdeme dovnitř.
Obešly jsme teda vesnici a já jsem se ještě usilovněji snažila vyvolat svou magii. Když mě to přestalo bavit, začala jsem se zase ptát.
Kdo byla ta elfka?
Prudce se zastavil, ale po chvíli sklopil hlavu a řekl: to byla Chris.
to jsem slyšela, jak se jmenuje, ale co je zač?
Je to dcera královny, která sešla z cesty a dala se do služeb Hoegara, poté co královna zavinila smrt její sestry Aerie.
Chvilku jsem mlčela a potom jsem se zeptala: jak zemřela Aerie?
Přemýšlel jak to říct a pak začal vyprávět.
Královna, když se stala královnou, porodila Aerii. Chris byla její starší sestra. Jak se Aerie narodila, Chris byla ta nejšťastnější starší sestra. Starala se o ní, byla s ní všude a Aerie si na ní zvykla. Nikdy nebyla nikdy sama. Chris ji učila všechno co uměla, ale tím že Chris byla jak její stín neuměla udělat nic sama. Jakmile se naskytl sebemenší problém Chris už byla u ní a hned ji pomohla. Královna si toho všimla a přišlo ji nebezpečné že Aerie není vůbec samostatná a neumí se bránit i když uměla kouzlit, všechny druhy sebeobrany, nikdy je nevyužila v praxi. A tak královna rozhodla, že Chris pošle na průzkum kolem Hoegarova sídla. Chris chtěla vzít Aerii s sebou, ale královna ji přesvědčila, že v blízkosti Hoegara to bude nebezpečné a tady ji bude líp. Tak Chris souhlasila a vydala se na cestu. Aerie byla poprvé sama, ale byla v pohodě. Královna ji do cesty strkala různé překážky, aby si zažila různé situace bez pomoci ostatních a ona si s nimi hravě poradila, ale jednou to přehnala. Chtěla ji naučit řešit komplikované situace, a tak ji poslala k temným elfům, aby jim nabídla příměří. Aerie byla hrdá, že dostala takovou misi a tak nechtěla přijít s neúspěchem. Když temní elfové odmítli, že nebudou na prohrávající straně, utekla. Nechtěla královnu zklamat, ale netušila že královna počítala s tím, že selže. Chtěla jen, aby se naučila ve všech situacích samostatnosti. Aerie chtěla použít kouzlo na vůdce temných elfů, aby se do ní zamiloval. Kvůli své matce chtěla zajít tak daleko, že by snášela lásku toho, koho nemilovala. Jenomže to kouzlo na ní bylo moc silné a kouzlo ji vzalo všechnu životní energii. Umřela. Chris to dává za vinu matce, což ona sobě taky, a Chris nechtěla pomáhat své matce, když zabila její sestru, i když to byla nehoda, nikdy matce neodpustila a šla proti ní. Sama to ale nezvládala, a tak se přidala k Hoegarovi. Sama jsi viděla jak krutá je.
Mluvíš o ní strašně ublíženě. Chodil jsi s ní?
Roll zčervenal až za ušima, ale zavrtěl hlavou.
Chodil jsem s Aerie. Dlouho jsem taky královně nemohl odpustit, ale každý dělá chyby. Chris než aby si připustila, že je to i její vina, tak to radši shodila celé na královnu a ona to přijala. Nemá to Chris za zlé, a kdo by jí zabil dostal by pěknej políček od královny. Je nakázané, že ji máme jenom zajmout.
Ale ty jsi ji málem zabil!
Královna by to pochopila. Ona by mi utekla a možná i zabila a ty jsi teďka důležitější. A popřípadě bych dostal ten políček.
Zírala jsem na něj v němém úděsu. Ty bys ji fakt zabil?
Teďka jak to říkáš tak ne, ale tam to bylo poprvé, co jsem ji málem porazil, nestihl jsem nad tím uvažovat.
Jinak začíná mi to vyvolávání magie jít. Trvá mi to jen celkem dlouho. Jaký je další krok?
Otočil se na mě v úžasu. Ty už zvládáš vyvolávat magii?
Jo. Začala jsem pořádně trénovat, jak jsi spal a potom abych mohla jít příště do města. Ty ses furt toulal v myšlenkách tak jsi si toho, asi nevšiml.
To teda ne. Tak se teda předveď.
Začala jsem se teda soustředit a po pár minutách mi začali blikat prsty, až nakonec se kolem mě vytvořila stálá aura.
Roll mi zatleskal a při jeho úsměvu mě hned přešlo nadšení.
Gratuluji, první krok máš za sebou. Viděla jsi jak jsem bojoval s Chris?
Jo, bylo to něco jako ta moje aura, akorát se prala s její aurou.
Přesně tak. Můžeš magii vytlačit z těla a použít ji v magické zápase, jelikož kouzla dlouho trvají, než se vyvolají, tak se většinou používá rovnou magie. Ale jde ji používat jen na zatlačení cizí magie. Ty máš výhodu, že tvoje magie není jen uvnitř tvého těla, ale máš ji tolik, že bývá na povrchu, a tak ji nemusíš nutit vycházet ven, ale jen donutit magii se hýbat kde ty chceš je nesmírně těžké.
Zírala jsem na něho jako na blázna. Jak se mám naučit hýbat svou aurou, když sotva ji dokážu vyvolat?
Zamyslel se, a řekl. No to já nevím. Tohle to vidím poprvé, to moje jsou jen dohady. Možná máš magii i uvnitř, ale nemá tam dost prostoru tak chodí ven. Možná musíš taky vytlačit magii zevnitř sebe sama, a tuhle používat jen v krizových situacích, jelikož ti bude oslabovat tvůj štít, co ti tak krásně sama od sebe dělá.
Měla jsem každopádně nad čím přemýšlet. Ani jsem si nevšimla, že aura už mi zmizela, jak jsem šla dál a Rolla jsem nechala za sebou. Asi jsem fakt nevnímala, protože mě najednou čapl za ramena a strhl mě k zemi.
Dávej pozor.
Hned mi hrůzou přecházel zrak protože nad námi zrovna přeletěl drak a kdyby mě nestrhl k zemi, tak mám asi po palici. Koukala jsem za nádherným stvořením, ale nezapomínala jsem, že je nebezpečný a tak jsem se radši ani nezvedala. Roll to udělal za mě. Postavil mě vedle sebe a jeho oříškové oči se začaly měnit na modré.
Drak přistál vedle nás a připadalo mi, že pomocí magie s ním komunikuje. Drak se lehce zamračil a pak začal podezřele funět. Připadalo mi to, jako že se směje a Roll se překvapeně otřel o čelo. Na ruce mu zůstala hlína a hned po mě střelil pohledem. Měla bych se asi těch jeho očí házející blesky bát, ale nemohla jsem si pomoct a začala jsem se smát s drakem. Roll vykouzlil ze vzduchu vodu a umyl si obličej. Hned mě smích přešel a tak jsem tam jen stála, jak tvrdé Y. Drak na chvíli odletěl. Roll mi mezitím stihl vynadat, ale vzteku už mu moc nezbylo a tak se při tom culil, ale snažil se to zakrýt, což vypadalo ještě vtipněji a tak jsem se začala znova smát. Nakonec mi musel rukou přikrýt pusu, aby mi rychle vysvětlil: Půjdeme přes dračí území, ale potřebujeme povolení. Sürre pro nás pošle stráže a ti nás odnesou do města, tak jak přistanou, nasedni si na ně a neboj se.
Bojím se výšek, začala jsem hned protestovat.
Neboj, bude to jen chvilka.
Nesouhlasně jsem zamlaskala, ale dál už jsem se nehádala.
Po chvilce přiletěli dva draci. Byli menší než Sürre, ale naháněli taky hrůzu. Hned jak přistály, vykročila jsem k menšímu roztomilejšímu drakovi a nasedla mu mezi křídla.
Nevím sice, jestli mi rozumíš, ale bojím se trochu výšek tak prosím leť rychle.
Drak hlasitě zafuněl a mě to připadalo jako by se uchechtl. Roll se ke mně s úšklebkem podíval a řekl: jestli s ním chceš mluvit vyvolej magii a pomocí magie se s ním dorozumíš.
Jak to?
Protože magie nás všechny v naší říši spojuje, takže si navzájem rozumíme, ať už mluvíme jakkoliv. Začala jsem teda vyvolávat magii a drak se po mně podíval.
Páni. Nikdy jsem neviděl někoho se znamením magie kolem těla. Překvapeně jsem vypískla, ale hned jsem se omluvila, když jsem viděla jak dotčeně se drak tváří.
Promiň, já nemám moc zkušeností s magii.
Drak se usmál. To nevadí, určitě si brzo zvykneš. Já se jmenuju jinak Luu.
Já jsem Sára.
Těší mě Sáro. Doufám, že se ti u nás bude líbit.
Ještě jsem tady v žádném městě nebyla, takže určitě.
Drak během letu na mě otočil hlavu a měřil si mě podezřívavým pohledem.
Ty nejsi z Lunÿmie? Jak je to možné?
Uvědomila jsem si, že jsem řekla něco, co jsem neměla, ale Luu mi připadal, jako někdo komu můžu věřit, a navíc jsem si vzpomněla jak Roll říkal jak jsou draci horkokrevní.
Ne nejsem z Lunÿmie.
A odkus teda jsi?
Nechtěla jsem plácnout znova něco, co se Rollovi nebude líbit, a tak jsem odpověděla otázkou.
Ono je víc říši než dvě?
Luu se na mě zamyšleně podíval jako bych si dělala srandu, ale nakonec jako by svýma rentgenovýma očima usoudil, že vážně nic nevím nebo jsem jenom tak blbá.
Existuje spoustu říši. Elfská, dračí, trpasličí, svět lidí, ráj, temná a tak dále. Každý inteligentní tvor má někde svůj původ. Lunÿmie je říše mezi všemi světy. Zde přecházejí různé bytosti kvůli dobrodružství, klidu či nespokojenosti. Lunÿmie je říše stvořená z magie, kde nejsou žádná pravidla. Ale když sem přijde někdo jako Hoegar tak toho využije. Proto jsme si zvolili elfskou královnu, která má radu s vyslanci každé bytosti, ale i tak to nestačilo a Hoegar zabral říši. Spousta bytostí se vrátila do svých říši. To jsi nevěděla?
Vlastně ne. Jsem tu jen pár hodin.
Aha a proč jsi sem přišla?
Kvůli němu. Kývla jsem směrem k Rollovi. Drak se pousmál a řekl:
Jo, táák.
Ne. Zrudla jsem jak rajče a rychle jsem začala vysvětlovat.
Ne-nemyslela jsem…jen kvůli…němu ale ale…on pro mě…přišel kvůli…já…já…já nevím…co můžu a…nesmím říct, zeptej se…jeho. Nemohla jsem se vykoktat a tak jsem radši zmlkla a zrudla jsem ještě víc.
Drak se dotčeně otočil zpátky a koukal na cestu. Koutkem oka jsem šilhala po Rollovi a hned jak ztuhl jsem hned věděla že Luu se ho na to ptal a já jsem řekla toho víc, než jsem měla. Pod pohledem Rolla jsem se skrčila Luuovi na zádech ještě víc a cítila jsem se jako bych nesla na ramenou břímě celého světa.
4.kapitola
Když draci přistály, skoro jsem se zhroutila na zem. Roll mě naštěstí zachytil a společně jsme se vydali za draky. Po chvilce jsme procházeli vysokou bránou, z bílého mramoru, nebo z něčeho takového. Za ní se nám naskytl úžasný pohled. Luu si hned všiml mého ohromeného výrazu a tak řekl: vítejte v Dračím údolí.
Dračí město se rozprostíralo v údolí, do kterého vedl jenom jeden kopeček, na kterém jsme stály. Kolem dokola byli hrozivě vypadající skály a město se k nim vůbec nehodilo. Město bylo celé z nějaké bílé látky, jako brána a všechny budovy byli strašně vysoké.
Draci nás vedli dál, snad přes celé město a Luu mi udělal dlouhou přednášku o historii města. Už v půlce cesty jsem poznala, že jdeme do kruhovité obrovské budovy v srdci města. Zdálky to vypadalo jako by se všechny budovy na ní napojovali, ale když jsme přišly blíž tak jsem poznala že jsou jenom postavené blízko sebe, ale pod takovým uhlem, že by tam dokázaly v pohodě procházet i sloni. Vlastně draci jsou velcí jak sloni.
Jak jsme vešly dovnitř zase mně zklamaly plíce. Uvnitř to bylo naprosto monumentální. Šlo poznat, že to je palác pro létající tvory. Vchod byl sice i dole, ale to ničemu nebránilo. Uprostřed stálá obrovská socha draka. Ocas a krk měla vysoko zdvižený a podpírala další patro. Draci nás vzali a vynesly do třetího patra a my se ocitly ve stejné kruhové místnosti ze spoustu nezasklených oken větších než slon. Jedno ale nevedlo ven ale do další místnosti a tam jsme taky zamířili. Vešli jsme do něčeho, co vypadalo jako trůnní sál. Místnosti byla dlouhá a všude byli ozdobné sloupy, ale moc jsem si je nestihla prohlédnout, jelikož mě zaujal konec místnosti.
Na konci byl vyřezávány mramorový trůn ohromné velikosti a na něm seděl mohutný drak. Upíral na nás zrak a tiše si nás prohlížel. Hned jsem věděla, s kým mám tu čest a promluvit by bylo velmi nevhodné. Čekala jsem teda, než se na nás vynadívá. Roll se hluboce uklonil, a tak jsem to udělala po něm.
Vaše veličenstvo, omlouváme se že vás vyrušujeme, ale potřebovali by jsme projít přes vaše území a přišly jsme si pro vaše povolení.
Dlouho nás nenavštívily lidé. Proto vás zvu na večerní pohoštění a prohlídku města. Nejspíš to dodal kvůli mně, protože jsem se furt rozhlížela, pokaždé když přeletěl nějaký drak.
Během večeře si vyslechnu vaší historku a potom určím, jestli dostanete povolení projít přes mé království. Teďka ale nemám čas. Stráže vám ukážou pokoj, kde prozatím pobudete. Budou vám dělat průvodce a dávat pozor, aby se vám nic nestalo.
To poslední mi přišlo, že směřuje spíš ke strážím než k nám. Draci nás vyprovodily z místnosti a pak nás znovu popadli a vyletěli jsme ještě o patro výš. Tady bude váš pokoj po celou dobu vašeho pobytu.
Jeden drak odešel, ale Luu tu zůstal. Na pokoji pro hosty, nebo jak to nazvat, už nic tak fascinujícího nebylo. Bylo to nejspíš určené pro člověka, protože místnost byla menší a byl tu stůl, knihovna, postel a pár dalších věcí. Obrátila jsem se k Luuovi a trochu si s ním povídala. Ani jsem si nevšimla, že Roll odposlouchává.