3 Díl
vyšel jsem z vesnice a už z dálky vidím obrys jejího domu. moc ale nejde vidět s tím temným pozadím od lesa. zpomalil jsem, zkrátil jsem kroky, přikrčil jsem se a začal se zlehoulínka dotýkat země tak aby mě nebylo slyšet. připlížil jsem se k domu a začal si ho potichu obcházet, abych prozkoumal terén. nenašel jsem žádný postraní vchod i okna byla zamřížovaná. takže jediný snadný vchod je přes dveře, ale to by bylo moc jednoduché, aspoň na ni.bude v tom určitě háček, nebo si jen neuvěřitelně věří. vytáhl jsem šperhák z uzlu a strčil jsem ho do dveří. nic. dobře vypadá to jednoduše. začal jsem šperhákem kroutit v zámku než jsem neuslyšel slaboulinké "lup". opatrně jsem šperhák vytáhl a zastrčil si ho zpátky. přikrčil jsem se a šáhl pomalu na kliku. vydechl jsem, aby se mi zklidnil dech a pomalinku jsem zmáčkl kliku. otevřel jsem a....a nic. to není možné že tu nebyla žádná léčka. pokrčil jsem nad tím rameny a potichu jsem vešel, zavřel jsem za sebou a začal jsem prozkoumávat parkety. vypadá to že jsou skvěle udržované, nejspíš aby žádné nevrzaly. týjo to je jak připravené pro zloděje. vešel jsem do každých dveří a každou místnost pečlivě prozkoumal. každý obraz knihovny, parkety, šuplíky, určitě to bude v nějakém trezoru, ale ty umím najít skvěle. má ho určitě v ložnici. párkrát jsem se nadechl a vydechl a se zklidněným dechem jsem začal lézt po čtyřech do schodů. není to příjemný zlozvyk, ale schody jsou velmi dobré na hluk a pasti. na schodech ale bylo taky čisto. zvedl jsem se do přikrčeného postoje a opatrně jsem našlapoval k jediným dveřím co tu byli. opřel jsem se zády o stěnu a z boku jsem je pomalu otevřel. nakoukl jsem dovnitř škvírkou a uviděl ji jak leží v postely. vypadá to že spí, ale kdoví kdy se probudí. vlezl jsem dovnitř a potichu jsem zase zavřel.rozhlédl jsem se a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. uviděl jsem malou zlatou truhličku přímo na nočním stolku. ta si musí hodně věřit. trochu mě to znepokojovalo ale co nadělám. proplížil jsem se kolem postele a klekl si před noční stolek. otevřel jsem truhličku a uvnitř byl ten nejkrásnější náhrdelník jaký jsem kdy poznal. byl zlatý, štíhlý ale ve středu se rozšiřoval a byli v něm posázené růžové brilianty a ten prostřední byl ve tvaru růže. byl i trošku tmavší než ty ostatní, takový červenější. to musí mít fakt nehoráznou cenu, je to mistrovská práce, někdo si s tím pěkně vyhrál když do toho zlata vyrýval různé lístky a stonky které vedou všechny k té růži. zavřel jsem truhličku a zabalil ho látkou, aby neštěrkal. vložil jsem si ho do torny, kde jsem měl uložené i další potřebné věci na cestu a zavadil jsem pohledem o Jei-lu. to byla chyba. hned jsem na ni zůstal zírat několik drahocenných sekund. mělá krásné vlnité černé vlasy, které ji padaly do tváře a dlouhé řasy na zavřených očích. rty měla plné a tváře růžové. nos mírně zašpičatělí a hned jsem věděl že krásnější dívku jsem ještě neviděl. připoměl jsem si že svou krásou má vždycky půlku loupeže za sebou. i tak jsem se nemohl vzpamatovat a tak jsem si zatřesl hlavou abych se probral z jejího kouzla. otočil jsem se na kolenou a něco jsem ucítil na zádech. ztuhl jsem a mírně jsem se otočil. koukala na mě fialovýma očima a k zádům jsem měl přitisknutý nůž s karmínovou růží na rukojeti. málem jsem hvízdl nad tou propracovaností.
vrať mi to a můžeš jít.
promiň ale to nemůžu, odpověděl jsem ji a praštil ji do ruky z nožem. překvapivě ho neupustila, ale na chvilku zaváhala a já jsem vytáhl čutoru s vodou z torny a hodil ji skrz okno. sklo se roztříštilo a než stačila utnout mi hlavu vystřelil jsem lanko z mé pistole a ono se zachytilo na stromě z temného lesa. odrazil jsem se a skočil z okna a zmáčkl jsem druhou spoušť z pistole a lanko se začalo navíjet zpět a mě vzalo až ke stromu. odháčil jsem háček a utekl do temného lesa. ještě jsem se otočil a uviděl ji jak stojí v okně a kouká za mnou.
vletěl jsem tam velmi hlasitě, a tak jsem se začal znovu soustředit a každý můj krok byl tižší. zklidňoval jsem svou mysl a sledoval ať nešlápnu na žádnou větvičku která by mě prozradila. vzal jsem si to obloukem zpět k okraji a lesa, tak aby mě neviděla a z druhého konce jsem vyletěl. zamířil jsem si to zpátky k vesnici jak nejrychleji jsem mohl zastavil jsem se až u domu pana beneta. vletěl jsem dovnitř a někdo mě chytl pod krkem.
sakra pusťte mě, mám tu něco pro pana Beneta sám si o to požádal. hodil mě na zem a já uviděl toho hromotluka co je šéfem ochranky od beneta.
dokončil jsem tu službičku.
a máš to?
otočil jsem se a za sebou jsem uviděl pana beneta v županu. jeho šedé vlasy byli rozcuchané a oči rozespalé. pohladil si knír a pozval mě dál.
konec tohoto dílu, můžete se těšit na další, já se teda těším :-)
:)
(Lioness, 29. 10. 2013 14:00)